Letos jsem zpracovávala texty o obcích v Moravskoslezském kraji a bylo nutné zkoumat i jejich historii. Zápisy z kronik a místní svědectví dávají plastický obraz světových dějin. Nejsou ani ničím ovlivněny, protože kronikáři nebyli placeni za propagandu, prostě sepisovali běžné dění ve svých vesnicích. A nelze to přehlédnout – i když neexistovaly dotace ani granty – bylo pro lidi i v té nejmenší vísce důležité, aby měli vlastní školu a aby se v ní učilo česky. V každé vesnici najdete budovu školy, která je důkazem síly komunity a i když tenkrát nebyl „sociální stát“, lidé dokázali investovat z mála toho, co měli do něčeho, co je převyšovalo a co považovali za důležité.
Neměli to ale vždy jednoduché, německá většina v sudetských oblastech jim bránila a nechovala se k české menšině nijak tolerantně a vstřícně. Přiznám se, práce na této zakázce pro mě byla někdy až dojemná, v němém úžasu jsem si četla o nezdolnosti lidí, kteří bez pomoci státu (či dokonce dnes všude zasahujících neziskovek) dokázali uhájit svou řeč, své tradice a dokázali myslet i na budoucnost. Stačila jim k tomu jen malá místní komunita a vědomí zodpovědnosti k ní. My dnes máme před sebou mnohem více všelijakých překážek, protože stát a různé byrokratické struktury výrazně posílily, ale zase máme více prostředků a možností, jak byrokraty „porážet“.
Vidím to častokrát zase při výkonu mé druhé pracovní činnosti. Jezdím s kolegyní po různých prodejních akcích a pro své klienty tak zjišťuju, jak si stojí na trhu jejich výrobky. Velmi mě těší, že i když se stát hodně snaží likvidovat malé podnikání, pořád existuje mnoho kreativních a šikovných lidí, kteří se nenechají odradit. Vyrábí nádherné věci, které se nikdy nedostanou do supermarketů a je to tak dobře. Domácí marmelády, dřevěné hračky, originální dětská móda, přírodní kosmetika, keramika, doplňky do bytu, bylinkové čaje… Většina z nich už rezignovala na to, že by se do maloobchodní supermarketové sítě se svými výrobky mohli dostat. Proč taky? Aby je korporátní firmy nutili zlevňovat a tím snižovat kvalitu? Aby je nutili všechen svůj zisk zase investovat do reklamy pro supermarkety? Kdepak – budovat si vlastní odbyt na prodejních akcích a internetu, kde komunikujete přímo se zákazníky, je dobrá cesta. Je to pracnější, ale poctivější. Tihle majitelé firem nemají ve svých firmách marketingová oddělení plná absolventů vysokých škol zvučných jmen. Mají jen dobrý výrobek a ochotu jít s vlastní kůží na trh. Díky bohu, že ústavní soud zrušil nutnost EET pro výrobce! Kdyby se to nepodařilo, od června by mnozí z nich přestali na jarmarky a výstavy jezdit a stáhli by se do svých internetových obchodů nebo by museli začít mnohem víc škemrat u obchodníků, aby jejich zboží vzali. Ze svobody do otroctví – o to státu asi jde nejvíce.
Všimla jsem si jedné věci, lidi začínají ke státu přistupovat stejně, jako jsme to znali za komunistů. Už se ztratil ten společný duch devadesátých let, kdy jsme se cítili všichni na jedné lodi, a toužili jsme, aby se Česká republika stala úspěšnou a respektovanou zemí. Dnes už zase mluvíme o těch nahoře jako o těch, kteří jdou proti nám. Bojíme se bonzáků a udavačů. Krásně je to vidět u platby s EET. Vždy upozorňuju obchodníka, že doklad nechci. Ale minule mi jeden říkal: „My vám věříme, že nás neudáte, ale co kdyby nějaký bonzák stál opodál a viděl, že vám účtenku nedáváme?“ Pokuty už nejsou symbolické, ale staly se likvidačními… Ale vydržíme, když bude nejhůř, lidi přejdou do ilegality a obnoví se černý trh se vším všudy. Přežijeme a všechna ta buzerace a tlak má jediný efekt, roste vzdor a to je dobře.
Nebojím se o nás. Nejsem pesimista, i když bych pro to mohla mít dost důvodů. Stačí se podívat do historie – ubránili jsme si svůj jazyk, nenechali jsme se poněmčit. Pořád tu jsme, i když jsme malý národ uprostřed Evropy. Nezlomila nás ani církev a ta uměla lidi přitlačit. Vlastně to byla první organizace s propracovanou propagandou luxusně šířenou z kostelních kazatelen. Vždyť i Vánoce jsme si jako jedna z mála zemí upravili podle svého gusta. Církev u nás musela rezignovat a musela se přizpůsobit ona. A jako jedna z mála zemí u nás „Vánoce“ nemají v názvu nic souvisejícího s křesťanstvím či Ježíšem. Uchovali jsme si tak přes odpor církve ve Vánocích něco pohanského.
Je dobré si to na konec roku připomenout. Když nemůžeme bojovat, umíme si věci přizpůsobit k obrazu svému. A to je vlastně vítězství. Tím neříkám, že máme rezignovat a útrpně přijímat vše, co na nás novodobí mocipáni nachystají. Naopak – dnes nám za to, že jdeme k volbám, nehrozí upálení, tak to proboha dělejme. Budeme mít příležitost už v lednu. Prezidentská volba ukáže, jestli se umíme poučit z minulosti a dovedeme se ubránit šíbrům, kteří si myslí, že český národ je plný prosťáčků, s kterými může kdokoliv orat. Já myslím, že některým trvá déle, než prohlédnou, ale až jim dojde, jak jsou zneužíváni, vytáhnou do boje – tedy spíše k urnám. A to bude fičák, vážení!
