Myslím, že by se s takovým filmem měly objíždět školy - vypráskat z nich všechny ty multikulti aktivity včetně Člověka v tísni - a promítat dětem tuhle krásu. Všechno mělo svůj řád, lidé pečovali o přírodu, staří se ctili pro jejich životní zkušenosti a ti to nezneužívali a pomáhali lidem radou a poučením.
Ale ani krása není bez bolesti z lásky, z neštěstí, o vše se člověk musí nějak zasloužit. Kde to dnes mladí vidí?
Včera jsem četla článek právě o nějakém filmu z festivalu Jeden svět. Režisér hledá ospravedlnění pro radikalizaci muslimů, patlá se v jejich dětství a hledá omluvu pro jejich násilnost a nenávist. Jaký to má smysl? Ukázat mladým, jak se mohou donekonečna vymlouvat? Ukázat jim, jak nikdo není zodpovědný za své činy, protože se mu někdy stalo příkoří?
Tak to nefunguje - dospělí jsou za své životy zodpovědní plně a nemohou se vymlouvat na své dětství - proto jsou dospělí, aby se chovali dospěle. Činí-li někdo zlo, musí být potrestán. Jinak se naše společnost rozpadne na kousíčky, které nikdo nesloží... Řekněme, že jsme právě v procesu rozpadu.
Já bych dětem povinně promítala krásné filmy s poselstvím o lásce, cti, spravedlnosti, hrdinství a naději. Každý den jeden. A to by v tom byl čert, aby to na nich nenechalo nějaký vliv!