Když odhlédneme od malých lokálních výrobců a podíváme se do regálů supermarketů, i tam najdeme české potraviny. Jejich kvalita ale odpovídá ceně, za kterou je nakupujeme. Velkovýroba, kdy musíte produkovat kvanta zboží, abyste mohli zásobovat hladová logistická centra supermarketů, si žádá kompromisy.
Problém tedy je především v ceně. Máme dost výrobců, kteří jsou schopni chrlit výrobky kvalitní a za dobrou cenu? Není náhodou problém právě v ceně? Na to, abychom pochopili situaci v maloobchodě, musíme znát systém, kterým se cena v supermarketech tvoří. Z čeho se skládá, co vše dodavatel výrobků musí platit – pokud chce být zalistován.
Na co nám bude zákon o procentu výrobků českých dodavatelů, když ti čeští výrobci nebudou mít šanci naplnit podmínky k zalistování? Co by se asi stalo po schválení takového zákona? Plno zahraničních producentů si vytvoří české pobočky, prostě zákon nějak obejde a pofrčí se dál.
Snaha se cení, ale zákon o procentu českých výrobků neřeší jádro problému. To je především v obchodní politice korporátních obchodních firem, které se snaží maximalizovat zisk, který si pak vesele odvádí do svých domovských zemí. Jejich marže jsou obrovské a tlačí výrobní ceny až do takových oblastí, kdy je zázrak, že někdo je schopen za tu cenu ještě něco k jídlu vyrobit. Navíc nutí producenty podílet se ještě na marketingu a propagaci svých obchodů. Chcete mít akci v Kauflandu? Tak si musíte zaplatit… Výroba schránkových novin přece něco stojí a proč by si měl Kaufland ukrajovat ze svých zisků? Už vidím ty české firmy, které se do takového vazalství dobrovolně poženou.
Problémem je i ta óbrlogistika. Obrovská centra, kam kamiony sváží kvanta stejného zboží a ty se pak rozváží do jednotlivých prodejen. Tytam jsou časy, kdy si vedoucí prodejny v malém městě sám vybíral, co svým zákazníkům nabídne a logicky spolupracoval s místními producenty, kteří tak nebyli tlačeni do nutnosti vyrobit obrovské objemy zboží pro zásobení celé republiky. Člověk pak v každém městě mohl v krámě najít něco jiného a nového. Dnes nenajdete zvláštní a nové věci ani v jiné zemi – všude je Milka a Ferrero a Algida…
Kdyby česká vláda chtěla, aby byly podporováni místní producenti, začne pomalu odstraňovat všechny ty zatěžující směrnice a regulace ohledně hygieny výroby, ohledně nutnosti používat jen schválená zdravotní tvrzení (ta nahrávají velkoproducentům), uvolní pracovní trh (zjednoduší administrativu okolo brigád), přestane drtit vlastní firmy přehnanými kontrolami a buzerací.
Nějak to nedochází ani těm, kteří by tak rádi kupovali ve svých marketech více kvalitních českých potravin. Když tleskáte stále větším a větším buzeracím a kontrolám, vlastně tím nahráváte velkým korporátním firmám. Ty mají armády právníků a účetních, kteří jim všechno nastaví a zařídí. Ale malý český výrobce stěží vydělá na ty, kteří vyrábí. Nemůže si dovolit platit právníky a další specialisty, kteří mu budou pomáhat zavádět všechny ty GDPR, zpracovávat kontrolní hlášení, kontrolovat neustále účetnictví a všechny stále se měnící předpisy. Nakonec ho dorazíme EET a divíme se, že nám tu nerostou firmy, které by byly schopny konkurovat gigantům potravinářského průmyslu. A idiocie největší – když tu přece jen nějakou firmu, která to se ctí dává máme, pliveme na ni, protože je z Agrofertu. Jo, mám na mysli Olmu, která je z Olomouce, kupuje moravské mléko (i od menšich producentů), zaměstnává naše lidi a stále drží kvalitu, za kterou se nemusí stydět. Kolik takových firem máme?
Jestli chceme české potraviny, musíme chtíc nechtíc opustit projekt EU – je jedno jak. Možná by stačilo nebýt papežštější než papež a nepřebírat každou směrnici, kterou si armáda zkorumpovaných byrokratů vymyslí. A nastavit podmínky pro firmy tak, aby velké firmy s velkými zisky nebyly tak okatě zvýhodněny. Co tak třeba zastropovat marži v supermarketech? Za mě lepší řešení než kontrolovat podíl českých výrobků v krámech. Jsme kreativní národ, tohle se totiž bude dát obejít levou zadní…
