Martin Konvička dokázal přitáhnout k sobě velké množství lidí. Ukázal, že islám není neškodná multikulturní záležitost symbolizovaná veselými lidmi v pestrých oděvech, kteří s úsměvem na tváří a šátkem na hlavě nabízejí exotické jídlo za zvuků orientálních bubínků. Ukázal, že je to krutá ideologie fatálně omezující svobodu nejen pro samotné muslimy. Plíživě a fikaně krade svobodu i nevěřícím, všude tam, kam přijde. Islám jako nejviditelnější omezovač svobody spojil lidi a přinutil je k akci. Všechny ostatní omezovače svobody totiž nejsou tolik vidět, ale někdy jsou možná mnohem víc nebezpečné, jak islám. To se ale lidem těžko vysvětluje.
Zakládali jsme místní buňky, šířili osvětu, podepisovali petice, chystali se do politiky. To vzepětí bylo skutečné, ta snaha chránit svobodu byla autentická a přesvědčivá. Ale skončilo to neúspěchem. Mnoho lidí je z toho frustrovaných a zklamaných. Pořád někde smutně vyzývají ke spojování a slučování vlasteneckých sil, hledají viníky a hořce se drží svých konstrukcí o těch, co to všechno zavinili. Někteří zalezli do své nory a s politikou už nikdy nechtějí nic mít. Je na místě takové zklamání?
Věřím tomu, že kdyby nebylo našich ne vždy dokonalých aktivit, možná by tu už islám byl daleko lépe a pevněji usazený. Naše demonstrace s vlajkami s přeškrtnutou mešitou nás ve světě neukazovaly zrovna jako ukázkovou multikulturní zemi. Docela bych věřila tomu, že migrační vlna nás minula i díky tomu. To je velká zásluha. Získali jsme tím trochu času. Když vidíte vlny znásilňování, krádeží a násilí v Německu, myslím, že i nejeden „sluníčkář“ je rád, že nás migrační vlna dost zásadně minula. Není to jen zásluha antiislámského hnutí. Věřím ale, že naše aktivity daly argumenty do rukou různým lidem na ministerstvu vnitra a jinde, kteří zastávali zdrženlivý a striktně zásadový postoj vůči ojedinělým migrantům, kteří přece jen k nám zabloudili. A o roli prezidenta ani nemluvě.
Díky našim aktivitám na internetu a facebooku, díky našemu soustavnému informování a šíření informací, se dnes téma islámu a nejen to, dostává do normálních médií. Někteří vlastnící médií a jejich novináři pochopili, že když nebudou psát pravdu, nikdo je nebude číst a sledovat. Tak se nám do některých médií začíná pomalu vracet zdravý rozum. Jsem přesvědčena o tom, že je to i díky našemu systematickému „řvaní“ a to se počítá.
Jaká poučení si tedy z antiislámského odboje beru já?
O některých jsem už mluvila. Třeba o tom, jak velkým mýtem je ignorování pravolevého vidění světa. I když se o tom nemluví, je tady. Každý člověk je buď nalevo, nebo napravo a vůbec to nesouvisí s tím, co je dnes za pravici a levici označováno. Je úplně jedno, co si lidi myslí a kam sami sebe řadí. Prostě se chovají různě a levičák s pravičákem těžko vyjde. Levičáci chtějí řídit lidi a tím dávat jejich chování mantinely a pravičákům je jedno, jak se lidé chovají, hlavně když respektují široce, ale jasně stanovené mantinely. Najdete je různě v různých politických stranách. Věřte mi, že v debatách o programu, se ale levičák s pravičákem (podle toho, jak je definuju sama pro sebe já) opravdu těžko shodne.
Mluvila jsem taky o tom, že negativní program a negativní vymezení prostě nefunguje. Přitahuje jen křiklouny a extremisty. Všechno jsme si vyzkoušeli na vlastní kůži a rozpad našeho hnutí ještě před volbami jen dokládá výše uvedené. Těžko jsme se na některých věcech dohadovali (kvůli snaze spojit levičáky s pravičáky) a oslovili jsme jen malou část veřejnosti (kvůli negativnímu vymezování se).
S odstupem času mi přibylo ještě jedno poučení. Černobílé vidění světa je přesně ten důvod, proč se nám nepodařilo oslovit širší část společnosti. A stále více a více nás izolovalo a uzavíralo nás do světa facebookových skupin a kámošů z demonstrací. Jakoby jiné, ne tak extremní názory, byly automaticky špatné a nepřípustné. Tahle atmosféra je zákonitě živnou půdou pro fanatismus. A ten přitahuje nebezpečné nadšence, kteří nedostatek schopností schovávají za oddanost věci.
Takže najednou nebylo důležité, co umíte, ale to, jak často a ohnivě se účastníte demonstrací a jak dlouho a intenzivně „plivete“ na islám. V takové atmosféře se nedalo prakticky nic udělat kvalitně a profesionálně. Pochybnosti byly zradou.
Moje základní poučení z antiislámského vývoje je jasné. Fanatismus je špatně a je jedno, na které straně barikády je nasazen. Roste všude tam, kde se upřednostňuje černobílé vidění světa, které nás zbavuje možnosti oslovit lidi a získat vliv, který je k prosazení změn nezbytný. Čím víc lidi poslouchám a přemýšlím o jejich motivacích a postojích bez toho, že bych je odsuzovala, tím víc funguje skutečná diskuse. A bez skutečné diskuse se nikam neposuneme. Pokřikující skupinky uzavřené do svých bublin jsou k ničemu. Skutečné spojení rozumných lidí ještě nenastalo. I když jsme chvíli měli pocit, že už se to podařilo.
Nepodařilo se to a pořád se to učíme. Není jednoduché udržet si své postoje, které jsou v některých záležitostech opravdu nekompromisní a zároveň neděsit lidi černobílým viděním světa. Islám není mírumilovný a musíme se před jeho vlivy opravdu tvrdě bránit, protože on umí krást svobodu. Vůbec žijeme v době, kdy svobody mizí a ztrácí se díky naši lhostejnosti v dáli. V tomto ohledu není moc možností na výběr. Ale ještě máme čas, získali jsme ho našimi minulými aktivitami, takže si dovolme pochopení pro ty, kteří ještě váhají a nemají jasno. Máme ještě trochu času na to, učit se prosazovat bez řvaní a nadávání. Protože to strašení a nekompromisnost v projevu, to černobílé vidění světa, lidi jen odrazuje.
