A co na to naši politici? Ti se předhánějí v tom, kdo bude za většího idiota. Premiér Babiš se podělal už na jaře a v roušce chodí i spát. Vládní ANO se nemůže rozhodnout, jestli co vlastně znamená jejich slogan „bude líp“. Na jednu stranu si na rozdíl od opozice uvědomují, že ta opatření fakt likvidují lidi, ale zase chtějí chránit ty umírající seniory… Z toho prostě není úniku.
Opozice vlastně není opozicí, protože jsou ve stejných kleštích. Jejich řešením jsou jen kompenzace a kompenzace. Když vláda nesmyslně zavře školy, opozice burácí, že každé dítě má právo na notebook. Když vláda zavře sjezdovky, opozice vypočítává, kolik peněz mají dostat vlekaři. A když se schvaluje rozpočet, burácí ve sněmovně, že je deficit příliš velký. A všichni společně vzývají vakcinaci jako jediné řešení, které nás dostane z toho pekla. Nehledí nalevo napravo a posílají občany dělat pokusné králíky.
Jen v koutku se krčí skutečná opozice. SPD a pár odpadlých poslanců, kteří ale nemají sílu a ani moc odvahy cokoliv změnit. Kéž aspoň využijí maximálně možnost mluvit na oficiální půdě a stále dokola říkat nepříjemné pravdy.
Nezbývá nám nic jiného než to vše jen sledovat a komentovat. Někdy je to ale už nad lidské síly. Reakce našich politiků na dění v USA jsou tak absurdní, že jediným komentářem musí být hořký pláč. Opravdu naši zemi řídí tak zabednění pitomci? Opravdu jsme si zvolili takové ignoranty? Zaslepené hlupáky, kteří kvůli své tuposti jsou jen loutkami cizích zájmů? Jsou tak vyprázdnění, že si ani svou ubohost neuvědomují a slavnostně ji hlásají do celého světa. Jejich fráze o demokracii a apely na Trumpa, aby se jí podřídil, jsou jako ze špatného filmu.
Neschopní panáci zleva doprava jsou bolestným obrazem naší země. Zoufale se nedostává zdravého selského myšlení. Systém je nastaven tak, že takové lidi izoluje a zneviditelňuje. Dokonce i alternativa si vybírá ty nejméně schopné a ovladatelné. Kdo je schopen vidět realitu a pojmenovat ji bez ohledu na to, koho se to dotkne, je nebezpečný všem – mocným i nemocným. V tak zlé žijeme době.
Nikdy bych nevěřila, že se mi vrátí pocity z osmdesátých let – bezmoc, zoufalství, nekonečná beznaděj. Stále vidím sama sebe v bílém plášti u rýsovacího prkna v mém tehdejším zaměstnání a až bolestně cítím tu frustraci. Okamžik, na který nezapomenu. Možná se něco stane – stejně jako se stalo tehdy. Nezbývá nic jiného než se nepodvolit a doufat.
