Moje známá mi jen tak na okraj – jako jakési vysvětlení – řekla malou poznámku: „Já se některým informacím vyhýbám, nechci to slyšet, je to příliš děsivé…“ Vrtala mi ta věta, řečená jako jakási forma omluvy, stále hlavou. Jak to tedy je? Mé postoje jsou nevyhnutelné a při jakékoliv debatě zjišťuju, že mí oponenti prostě nemají základní informace, je těžké s nimi vést rovnocenný dialog. Těžko hovořit s někým, kdo dlouhé měsíce neskládal střípky informací k sobě. Těžko hovořit s někým, kdo se spoléhal na střípky do mozaiky, které mu někdo předložil na stříbrném tácu. Těžko hovořit s někým, kdo nehledal dílky do skládačky schované někde pod kobercem, na kterém stojí těžkou nohou celý mainstream.
Včera jsem po chatu diskutovala s jedním dávným známým z virtuálního světa. Dával mi otázky, které jsou absurdní, ten rozhovor mi ukázal, jak moc je debata s některými lidmi nemožná. Jak jim mohu vysvětlit jednou odpovědí v chatu něco, k čemu jsem se pracně dopracovávala dlouhé měsíce a roky? Něco, k čemu bych se nedopracovala nikdy, kdybych neměla za sebou celoživotní zkušenosti určitého typu?
Každé ráno ležím v posteli a projíždím si svou zeď na facebooku. Každý den jsem konfrontovaná se všemi hrůzami světa. Čím dál víc mě děsí fanatismus lidí – a je jedno, jaké vyznávají náboženství nebo politický směr. Fanatismus jako takový je všude. Fanatismus umožňuje lidem dělat strašné věci. Vidím to, hrozivě to ovlivňuje naše životy, krade nám to svobodu, plíživě se světem rozlézá nespravedlnost, bezpráví, frustrace.
Ale jiní to nevidí, nikdo a nic je to nenutí vidět. I když jim přízrak zla stojí na zápraží, věří těm, kteří z něho dělají jen neškodnou karnevalovou postavu. Pořád to jde, vyhýbat se realitě. Jde žít stejně jako dřív, v iluzi svobody a bezpečí. A dokud na lidi krutá realita nebude útočit ze všech stran, nic se nezmění. Nevyčítám jim to, je to lidské a pochopitelné – tvořit si malý soukromý svět, kam nepustím zlo a problémy.
Proto dělám to, co dělám a jsem vděčná každému, kdo se snaží probudit lidi. Kdo je ochoten vystoupit ze své komfortní zóny a místo receptů a motivačních citátů pořád dokola šíří a sdílí a varuje. I přes to, že se mu jeho okolí vysmívá a považuje ho za paranoidního blázna. Ono to funguje. Nechtěné střípky reality zachycené i přes vlastní odpor rozbíjejí ten idylický obrázek bezpečné Evropy, kde je všechno v pořádku, jen je tu trochu víc byrokracie. Je to mnohem horší.
Nechci, aby se lidi probudili tím, že bude zlo okolo nich jednoznačně hmatatelné. Ještě stále je můžeme varovat a ukazovat: „Vidíte, jak dopadli tam, kde se nebránili? Vidíte, kde končí bezbřehá humanita páchaná i proti vlastnímu bezpečí? Vidíte, jak končí to, co se u nás ukazuje jen okrajově?“ Každý, kdo třeba i neuměle vykřikuje do světa varování, dělá záslužnou práci, čím nás bude více, tím rychleji zboříme ten umělý svět, který si lidi vytváří ze strachu a dělá je nemohoucími. Protože iluzorní bezpečí jim znemožňuje se bránit.
Netrapte se tím, že vaše slova a varování jsou zesměšňovány a odmítány. Ale zazní a to je důležité. Nemůžeme nic jiného dělat, jen vytrvat.
