Všímejte si, kdo všechno se nechá vydírat - začíná to už doma, kdy dáme vřískajícímu dítěti i to, co mu škodí. Ustupujeme sousedům, kteří se chovají agresivně a doufáme, že se jejich agrese neobrátí proti nám. Neokřikneme arogantního hulváta na ulici, protože nechceme, aby se na nás zaměřil.
A pak to pokračuje už i na vyšších úrovních - v komunální politice čelíme hysterickým zeleným a všelijakým šílencům, kteří nemají kontext a otravují třeba kvůli třem korunám v rozpočtu. Vykřikují na schůzích zastupitelstvech o klimatických nouzích, když zcela ignorují problémy běžného provozu.
Co udělají politici? Raději se snaží ustoupit, než aby je poslali tam, kam patří - do škol a do práce.
A jede to dál... Politici ve vládě podléhají hysterickým vlnám, které rozpoutávají různí aktivisté spolu s novináři. Umí jen řvát a řvát a zcela sobecky si protlačují své agendy. A politici? Nechtějí je naštvat, tak jim v mnohém ustupují. To ale není řešení, protože vydírání se ustupovat nemá.
Úplně jiný level je vydírání Erdoganovo. Není pitomý a moc dobře si všiml, jak uřvaná vydírací politika v Evropě funguje. A tak Turek možná prolomí hranice Evropy skoro bez boje.
Přitom na začátku stačilo neustupovat uřvaným fakanům a nebát se jim vymezit prostor, odpovídající jejich věku a zkušenostem.