Dnes ráno jsem viděla video, kdy zfanatizovaní muži kamenovali mladou ženu a u toho si to natáčeli na mobilní telefony. Cítím tak neskutečnou bezmoc a zoufalství, fakt mi to nedělá dobře. Čím je toto kamenování jiné, než hnusná znásilnění, která bežně odsuzujeme a trestáme? Násilí vykonávané na ženách je pro mě to nejkrystaličtější zlo, které ohrožuje naši civilizaci. A když mám před očima tu ženu, ubitou a pasivně přijímající rány, protože proti takové přesile se nelze bránit, nemohu prostě přijmout ty řeči o tolerantnosti a vstřícnosti. To mám být tolerantní vůči násilí - a to i psychickému? Copak to tihle umírnění kecalové nevidí? Asi ne...
Zvlášť smutné je to proto, že jsme zažili roky útlaku a měli bychom poznat, co je zdrojem nesvobody. Jsem extrémně citlivá na nesrpavedlnost a omezování svobody. Nesnáším fanatiky a lidi, kteří se nebrání zlu, protože mají rádi klid. Nesnáším, když se lidi hážou do jednoho pytle. Hájím menšiny - Romy, Vietnamce - a tisíckrát jsem se kvůli tomu pohádala. Prostě to tak mám, jsou situace, kdy nemůžu mlčet, i když z toho mám v životě jen polízanice. A stejně tak i dnes cítím potřebu něco udělat proti krutému náboženství. Ne kvůli sobě, ale kvůli těm lidem, kteří po celém světě trpí v krutých režimech a jsou vystaveni neskutečnému omezování svobod a nelidskému utrpení.
Nemá snad Evropa povinnost aspoň na svém území ochraňovat ty, kteří se snaží upozorňovat na krutost a nespravedlnost? Copak budeme moci chránit kritiky nelidských režimů, když k takovým nespravedlnostem budeme vstřícní? Je možné alibisticky a z lenosti vyplývající z všobjímající korektnosti umožňovat plíživý rozmach islámu na našem území - včetně šaríji a džihádu? Copak lze tolerovat fakt, že ten, kdo odejde od islámu, je vystaven výhrůžkám a teroru? Jak se to slučuje s náboženskou svobodou? Nemáme snad chránit své občany?
Když slyším některé politiky, stydím se za ně. Za jejich slabost, za neochotu pojmenovat věci pravými jmény, za jejich lenost, která jim brání pochopit, o co jde. Žijí si ve svém světě zcela odtrženém od reality a oni nemusí cítit strach, oni jsou mimo a když bude nejhůř, někam se odstěhují, do nějakých ghet pro vyvolené, kde budou ochráněni. Ale co ti naši občané, kteří podlehli lákání islámu, všechny ty nešťastné a frustrované ženy, které by rády vzaly své rozhodnutí zpět, ale mají strach... Kdo se jich zastane? Kdo ukáže představitelům islámu v ČR, že tady si nenecháme středověk zavléct? Že tady je žena rovnocenná lidská bytost a všichni jsou si rovni před našimi zákony? Kdo jim ukáže, že naše Ústava zaručuje svobodu slova a svobodu vyznání?
Nedělá mi to dobře, když jsem obviňována z tak hnusných věcí, jako je xenofobie a rasismus - kdo mě zná, a někdy se se mnou bavil o politice ví, že to jsou absurdní nálepky. Ale doba se mění a skoro nic není takové, jak jsme byli zvyklí. Tak si na to zvykám, ale není cesty zpět. Vlastně je to pocta - vedle těch, kteří z nepochopení, z lenosti a ze strachu ustupují zlu, klidně snesu, že mě někdo nazývá xenofobem, rasistou a fanatikem.
Autor: Eva Hrindová| sobota 17.1.2015 11:36 | karma článku: 43.81 | přečteno: 6987x
