Mnozí tak činí z pouhé zištnosti. Nechutně manipulují s lidmi a bez toho, že by uváděli hlubší souvislosti, nutí emotivně lidi k vytahování peněženek. Typickým příkladem je obrázek podvyživeného černouška z Afriky. Že to s tou africkou charitou ale není vždy košer, se nám jaksi zamlčuje.
Setkáváme se také s lidmi, kteří podlehli nátlaku propagandy a médií a mají pocit, že slušný člověk se pozná podle toho, kolik charitní činnosti vykonává. V určitých skupinách - celebrity, lepšolidé obecně - sledujeme až závody, kdo podpoří charitu více. Pokud by se charita zaměřovala pouze na ojedinělé případy, které propadnou systémovým sítem, bylo by to asi v pořádku. Dnes se ale pomáhá i lidem, kteří jsou běžnou součástí systému. Kdo tedy rozhodne o tom, kdo si pomoc zaslouží a kdo ne? Už ten výběr je zničující a neférový.
Celý ten závod o to, kdo vybere více, je jen clonou, která zahaluje hlubší problém. Charita se tak stává dalším zastíracím manévrem, který brání lidem pochopit, že mnohé případy by nepotřebovaly pomoc jednotlivců, kdyby systém jako takový byl nastaven efektivněji. Pláčeme nad dětmi, jejichž rodiče nemají peníze na školní obědy, ale nepodporujeme strany, které chtějí řešit drakonický systém exekucí. Pláčeme nad samoživitelkami, ale podporujeme svými nerozumnými volbami stav, kdy feministky tlačí společnost k ještě většímu oslabení žen matek. Pláčeme nad chudobou rodin, kdy oba rodiče pracují, ale nebráníme politikům dovážet do země zahraniční dělníky, kteří udržují mzdy na velmi nízké úrovni. Jaký to má smysl?
Pomáhat lidem smysl jistě má, ale nemá smysl prohlubovat stav, kdy mnoho potřebných čeká, až si jich všimne nějaká celebrita a uspořádá pro ně sbírku. Nemá smysl točit pořady, u kterých se národ dojímá, jak jsme schopni potřebným pomáhat a mlčíme o tom, že těch potřebných jsou zástupy. Jeden takový pořad je jen kapka v moři, která sice jednomu pomůže, ale cudně se mlčí o tom, že je to vlastně jen trochu humanističtější reklama.
Celebrity se předhánějí v tom, kdo sežene víc peněz, ale když někdo chce problém řešit systémově, plivou po něm a štítí se ho. Pokud to lidství za každou cenu není spojeno s podporou systémových změn, je to jen prostředek ke zlepšování osobního skóre. Mnozí se pak dojímají sami nad sebou, ale uniká jim podstata. Je to jen maskování hlouposti a tuposti. Jakoby schopnoust dojmout se nad neštěstím druhých znamenala, že mohu o těch druhých i rozhodovat a soudit je. Citlivý človek není automaticky dobrý. Citlivý může znamenat také hloupý nebo slabý a my bychom to měli rozlišovat.
Skutečně citlivý člověk totiž pomáhá tak, že nerozhoduje o tom komu ze své nadřazenosti pomůže a nelibuje si ve své božskosti. Skutečně citlivý člověk přemýšlí o tom, jak pomoci tomu, aby systémem propadalo co nejméně lidí. A ke své charitě tak přidává i zodpovědné politické chování. Místo toho vidíme zdivočelé celebrity a média, která svým chováním jen komplikují řešení problémů. Toto opravdu s citlivostí nemá nic společného. U některých je to zaslepenost, u jiných hyenismus. Nezapomínejte na to ani o Vánocích!
