V politice zlé politiky potřebujeme velmi intenzivně. Po éře neprůrazných hochů, kteří si svou kariéru vyservilnili ve stranických sekretariátech, očekávám příchod zlých mužů, kteří nikomu nic nedají zadarmo. Ano, mužů – slyšíte dobře. Pokud se ovšem nenajde zlá žena, která nebude hledět napravo a nalevo a pro své voliče si vydupe, vyřve, tvrdě vyjedná, co nejvíce. Seladoni, kteří se bojí kohokoliv popudit, neprosadí nic. Možná kromě zvýšení daní a koncesionářských poplatků.:-)
Já jsem taky zlá. Neberu ohledy na nikoho, protože chci skutečnou změnu. Nenechám se ukolébat zněžnělými intelektuály, kteří mají problém udělat cokoliv proti představě dobra a lásky. Ale řídí je opičí láska, ta je škodlivá. Opičí láskou trpí především mnozí příznivci politických stran a pořád dokola strkají svou hlavu něžně a snobsky elegantně do písku, protože je to tak pohodlnější a nemusí si přiznávat, že už roky jedou na mrtvém koni.
Já z jednoho sesedla už dávno. Loajalitu k ODS jsem ztratila po volbách v roce 2006, kdy Mirek Topolánek vyhodil z vlády Vlastimila Tlustého a udělal si legraci z členů a voličů, když hlavní tahák voleb – rovnou daň – označil za pouhé lákadlo na voliče. Snažila jsem se pak chvíli posilovat vnitřní opoziční proud v této straně, ale po zjištění, že tam vlastně žádný není, jsem odešla. Co tam taky – o principy tam jde až v poslední řadě.
Nemám žádný závazek vůči nikomu a rozhodla jsem se politiky posuzovat jen podle toho, co dělají pro nás voliče – to by měl být totiž princip naprosto prioritní. Nemusí ve své snaze uspět, ale musí se viditelně snažit! Vidíme to teď po volbách. Obrázek slabochů, co si netroufají na zlého Babiše a jen ho tak démonizují a v očích jeho voličů i nadále posilují.
Jsou tak směšní – stojí někde v koutku (ovšem zatepleném příjemnými platy opozičních poslanců a státními příspěvky jejich stranám) a hrozí a hrozí. Za hrozbu ale považují něco, čeho se už bojí jen marginální část společnosti. Nějací estébáci už nikoho nezajímají, to bylo aktuální v devadesátých letech. Dotační podvody? Podle mého soudu je podvodem celý princip dotací – takových Čapích hnízd je po republice víc, než by mi bylo milé. Účelovost z toho strašení a povyku trčí jak sláma z bot. A média? V zemi, kde Česká televize se sedmimiliardovým rozpočtem je směšná více než důvěryhodná?
Strašení něčím, co už nikoho nezajímá, fakt není cesta. Cestou je tvrdě jednat a prosazovat program pro své voliče. Nedělá to ani ANO – jen o tom mluví. Prostor je tedy otevřený pro všechny. Zatím vrazil nohu do dveří jen Tomio Okamura a já mu fandím. Jde na to dobře a je mu celkem jedno, jak u toho vypadá. Má jasný program – kvůli kterému jsem ho volila. A udělá cokoliv, aby ho prosadil. Je to tak osvěžující přístup. A tak to má být – hodný politik se snaží nikoho nedotknout – zlý politik jde za prosazením programu, jak zlý pes trhač. Protože to je cílem politiky – zlepšovat věci pro lidi – za každou cenu. Klidně i za cenu změny postoje! Co je nějaký nehmotný postoj proti konkrétnímu vylepšení života pro občany této země? Nic, jen póza.
Jestli ovšem voliči ocení více, že kvůli nehmotným postojům padne třeba možnost snížení daní a omezení EET, tak jsou stejní připosránci jako jejich idolové ve stranách, které kráčí směrem ke svému zániku. Šťastnou cestu!
