A tak je to se vším. Filmy, které se točí v posledních letech, jsou z velké míry hrazeny z různých dotací a grantů. Tedy z peněz, které byly předtím sebrány každému jednomu z nás. Kde myslíte, že se ty granty a dotace berou? Česká televize jako častý koproducent českých filmů má peníze od nás. Fond kinematografie také hospodaří s penězi, které se do tohoto fondu musí odvádět ze zákona - vlastně taková zákonem legalizovaná krádež. Filmaři často pláčou, že nemají dobré podmínky pro práci a chtějí od státu víc a víc peněz. A ty také dostávají - letos Státní fond kinematografie disponuje s 350 miliony korun, což je o 130 milionů více než v roce 2015. Leč, stále jim to nestačí. Peníze tedy tečou, filmy se točí. Projevuje se to nějak ve vyšší kvalitě? Stačí se podívat na žebříček návštěvnosti českých filmů za loňský rok.
Nejúspěšnější film, celkem úspěšná komedie Život je život se pyšní návštěvností cca 260 000 diváků. A to je prosím nejúspěšnější film loňského roku! Není to málo? Podpora státu se stále zvyšuje a návštěvnost klesá a klesá. Ve spodní části žebříčku se krčí filmy, o kterých jsem v životě neslyšela a jejich návštěvnost je od několika desítek do několika stovek návštěvníků. Pod deset tisíc návštěvníků má 19 filmů ze 43. Včetně takových opěvovaných filmů jako byl Schmitke (6 938 diváků) nebo Laputa (1 759 diváků). Tristní! Pro koho se tedy ty filmy točí? A proč to musíme všichni platit?
V Karlových Varech se pořádají všelijaké snobské večírky, které snad mají připomínat lesk filmu, který známe z třicátých let. Jenže tenkrát existovalo jedno docela dobré měřítko - film byl úspěšný, když na něho přišlo hodně lidí. Jak jinak chcete filmy posuzovat? A oblíbení herci se mohli zákonitě těšit z pozice hvězd. Oni totiž dokázali do kin přitáhnout diváky a vydělat investorům a producentům peníze. Dnes je hvězdou ten, kdo je dostatečně často obsazován. Bez ohledu na to, jestli je diváky milován. Naše "hvězdy" dnes soutěží v jiné disciplíně - borec je ten, kdo se dokáže více a lépe od lidí distancovat. Vzpomeňme třeba na zdvižený prostředníček Ani Geislerové, která se tak vypořádala s pokojným průvodem lidí, volajícím po ochraně hranic proti migraci. Dovedete si představit, že by takto arogantně přistupoval ke svým divákům třeba Oldřich Nový?
Ve Varech se tedy předstírá - za veřejné peníze se předvádí lesk a pozlátko luxusu (ze sedmi hlavních partnerů festivalu jsou tři státní), herci si hrají na hvězdy a okázale demonstrují svou nadřazenost a intelektuálnost. Oni jsou přece umělci! Jenže ve svých hrách a předváděčkách dost často vyskočí ze svých rolí a tím dokumentují své pokrytectví a trapnost. Moralizující umělci kárající národ za neschopnost pochopit jejich umění, se dost často chovají hůře, jak jejich opovrhovaní diváci. Letos je opravdu komická jedna herečka z jednoho fakt intelektuálního divadla, která ještě nedávno vzletně hovořila o hledání vnitřní síly, o tom, jak si kvůli tomu najala duchovní vůdkyni, protože přece práce herečky je tak duševně náročná činnost! Opěvuje svého manžela, jak mají krásný vztah a pak se na festivalu nejhorším možným způsobem veřejně spustí se svým režisérem, který je mimochodem také ženatý.
Nechci nějak moralizovat, ale když na jednu stranu hovoří herečka jako kniha a oduševnělost sama, nemůže se pak chovat jako nezodpovědná fena. Je to stejné pokrytectví, faleš a přetvářka, jako je celý svět dotovaného filmu. Ani se nedivím, že do kina na české filmy chodí tak málo lidí.
Našim tvůrcům by prospělo, kdyby se všechny dotace a granty zrušily a oni by zase museli začít přemýšlet o tom, jak natočit dobrý film, který se dotkne srdcí diváků.
Eva Hrindová
Originál blogu zde: http://hrindova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=534824
