Drazí přátelé, vážení spoluobčané,
úvodem bych chtěla poděkovat, že jste dorazili a pomáháte nám šířit pravdu o nenávistném islámu a jeho vyznavačích. Když vznikal tým řečníků, dlouho jsme debatovali, jak k vám dostat to nejdůležitější. Já se rozhodla promluvit o hrozbě islámu v České republice. Již dnes na území České republiky stojí mešity a modlitebny a vznikají další. Celý islám se u nás šíří potichu jako rakovina. Napadá centrální složky policie, soudnictví a bohužel i naši vládu. Ti, kteří nás mají chránit, dnes stojí proti nám. Dnes máme v České republice něco kolem 30 tisíc muslimů, když odečteme ženy a děti, máme přibližně deset tisíc mužů odhodlaných po vzoru proroka Muhammada šířit islám. Šířit jej lží, vydíráním, manipulací, násilím a to nejsmutnější, šířit jej pomocí našich žen a dětí. Již od roku 1992 u nás funguje mešita v Praze, od roku 1998 díky agentuře pro záchranu třetího světa z Vídně, je islamizovano i Brno.
Dnes je na území naší krásné země 9 mešit,13 modliteben a mnoho dalších místností v univerzitních městech. Když se podíváme hlouběji do minulosti, zjistíme, že zájem muslimů obsadit a islamizovat naše území tu byl vždy. Prakticky od desátého století, kdy k nám začali cestovat vyslanci, kupci a šiřitelé víry zla, bylo obyvatelstvo varováno před islámem jako před bludným a nebezpečným. O strachu, který následoval od 15. do 17. století bychom dnes měli učit své děti. Již tehdy bylo odvlečeno přes 12.000 obyvatel Moravy do otroctví a to převážně žen a dětí.
O mnohém svědčí i zákeřné přepadení rakousko-uherské kavalérie v roce 1878, kdy muslimové z Bosny a Hercegoviny tuto kavalerii přepadli, vojáky pozabíjeli a na znak vítězství vojákům uřezali hlavy, nosy a uši včetně končetin. I přesto byl v roce 1912 sunitský islám Rakousko-Uherskem uznán za jedno ze státních náboženství. V Čechách to trvalo trochu déle. Zdejší spolek muslimské obce pro Československo se pokoušel od roku 1934 o uznání, které se podařilo až v roce 1941 za protektorátní vlády. Již tehdy panovaly obavy z radikalizace pouhých 700 členů.
Můžeme si připomenout samotného Aloise Bohdana českého konvertitu, antisemitu a redaktora fašistického časopisu Vlajka. Tento člověk, jeden z hlavních muslimů u nás, udržoval styky s nacistickými arabskými představiteli a právě v této době se zrodil přítok peněz na "džihád", když samotný Husajny v roce 1943 poslal na konto muslimské obce 10 000 korun. Byl to ten samý Husajny, jenž spolupracoval se samotným Hitlerem a organizoval muslimské jednotky SS. Po zrušení protektorátní vlády přišla o registraci i muslimská obec. Ovšem poté, co roku 1965 na II. vatikánském koncilu Římskokatolická církev vzdala úctu morálním a duchovním hodnotám islámu, se obec pokusila o další uznání a to v letech 1968 až 1969. Tyto snahy byly zamítnuty. V roce 1991 byla obnovena činnost ústředí muslimských obcí v Československu. Ústředí nemělo právní subjektivitu přesto byla jmenována rada převážně z Českých konvertitů, kde předsedou byl jmenován Přemysl Šilhavý.
V roce 2000 převzal ústředí muslimských obci Vladimír Sáňka a začalo šíření pohádky o mírumilovném a bezpečném islámu. Toto šíření probíhalo pomocí časopisu, mediální masáže za pomoci České televize, novinových článků a převážně díky pronikání do státní správy. Muslimové navštěvovali základní školy, střední školy a vysoké školy, pořádali přednášky, zasahovali do vydávání vzdělávacích materiálů a pořádali schůzky s učiteli, kterým radili, jak mají vyučovat islám a veřejnost dostávala dojem naprosto bezpečné muslimské komunity v České republice. Následně bylo 17. září 2004 ústředí muslimských obcí uznáno vládou prvním stupněm registrace, kdy toto ústředí posbíralo 300 podpisů.
Když se podíváme na rok 2004, kdy bylo v České republice přibližně 3000 muslimů, dnes po 12 letech od té doby v roce 2016 v České republice žije minimálně 30 tisíc osob muslimského vyznání.To znamená, že za 12 let máme desetinásobek. To je jako kdyby dnes v České republice bylo 100 milionů obyvatel pro vaši představu. Jedinou možností, jak tomuto tuto čelit, je postavení islámu mimo zákon. Je nevyhnutelné zakázat a tvrdě trestat jeho šíření. Jen tak máme šanci uchránit naši zem a naše rodiny. Víme, že islám od roku 2003 proniká do státních zařízení, ve věznicích je umožněno budovat modlitební místnosti, kam dochází imám. Od roku 2002 si muslimové vynucují úpravy učebnic pro základní, střední a vysoké školy, aby islám byl šířen jako mírumilovný.
Dnes, po 12 letech od registrace ústředí muslimských obcí, můžeme pozorovat množící se případy únosů dětí, domácího násilí a stupňování požadavků, jako například odřeknutí tělocviku, hudební výchovy, malování. Vidíme pronikání nošení hidžábu do škol, modlení se v pracovní době či snad oddělená výuka ve škole a pracovištích. Islám po vzoru nacismu volá po kriminalizaci jeho odpůrců, jako by snad pravda byla hřích! A tak vás prosím, mluvte se svými dětmi o islámu, o tom proč a jak je nebezpečný a jak moc může ublížit nejen jim, ale celé rodině.
Protože i já jsem v 17 letech udělala fatální chybu, když jsem se zamilovala do Syřana. S absolutní neznalostí islámu jsem jej představila celé rodině a očekávala normální vztah. Aniž bych si to uvědomovala, byla jsem krůček po krůčku směřována ke konverzi. Po pár měsících jsem přijala islám a zničila život tak nejen sobě, ale i své rodině. Partnera jsem si později vzala dle islámských zákonů, které jsou zde běžně praktikovány. Stala jsem se tedy druhou manželkou, kdy naše manželství trvalo dlouhých 10 let, během kterých jsem poznala islám skrz na skrz a vím, že muslim nemá a nikdy nebude mít slitování.
Tolikrát jsem si přála zmizet a vše ukončit, ale nebylo jak. Žena je plně odkázána na muže a jeho peníze. Střecha nad hlavou i samotné jídlo je odrazem absolutní poslušnosti vůči muži, kdy jedinou cestou z islamu a takovéhoto manželství je smrt. Dnes devět měsíců od překonání strachu a zřeknutí se víry jsem pronásledována na každém kroku, můj život se změnil v peklo. České úřady a policie mě a mé děti neochrání a tak hrozí únos mých dětí.
Jsem to já, kdo musí opustit rodný kraj a skrývat své děti. Žádala jsem soud o zákaz styku poté, co otec děti zmrzačil protizákonnou obřízkou, poté co ohrožuje jejich život, poté co nutí děti hladovět v rámci Ramadánu a vše bylo zamítnuto. Žádala jsem policii o ochranu, když mi vyhrožoval zabitím, žádala jsem, aby ho zavřeli za stalking, když mi sledoval počítače, router a telefony, když muslimové sledovali a sleduji moji osobu a nikdo mi doposud nepomohl. Dnes jsem to já, kdo porušil soudní nařízení a děti i sebe schovávám. Vim, že cesta do Sýrie je pro mé děti jen jedna a to navždy. Jsem to já, kdo nese plnou vinu za brutalní napadení mého otce a je má vina, že naše domy obchází strach. Proto vás prosím, nedovolte nikomu koho máte rádi, aby se dopustil stejné chyby jako já před 11 lety.
S pozdravem Marta Albahri.
Interview s Martou Albahri: https://www.youtube.com/watch?v=QxJEpwFuBCo
