Ještě nedávno jsme měli pocit, že je třeba chránit hranice zemí a sama jsem se jednoho takového symbolického blokování hranic dokonce zúčastnila. Hranice a jejich důležitost je dnes všem jasná – co nedokázali aktivisté na ochranu hranic, dokázala nemoc. Víme to, že hranice se dají zavírat a mají svou důležitou funkci.
Hranicemi si ale vymezujeme i osobní prostor. Vymezujeme osobní zónu, za kterou nikoho nepouštíme. V centru takové osobní zóny je naše tělo jako živý organismus a také naše duše a osobnost. A právě naše osobnost si dokáže svým postojem hranice okolo sebe vymezovat. To, jak se chováme my sami k sobě, určuje, jak se k nám budou chovat ostatní.
Co vidíme? Není to hezký pohled. Jako by hranice přestaly mít smysl. Pouštíme nejen zlo do svých zemí, pouštíme ho i k sobě. Všimněte si, jak padající hranice ponoukají zlé lidi k tomu, aby je překonávali. Když se zbavíme veškeré hrdosti a sebejistoty, jako bychom k sobě lákali armády agresivních slabochů. S touhou kopnout si a tímto primitivním způsobem si dokazovat svou převahu.
Za vším stojí výchova bez hranic, bez jistot. Děti jsou od mala vychovávané v totální nejistotě. Neví, jestli se mají cítit jako kluci nebo holky a to, co v nich podvědomě probublává jako jakýsi atavistický postoj, je systematicky zpochybňováno. Nemají se čeho zachytit – nejen svého pohlaví (protože genderové role jsou systematicky rozvolňovány), ani své země, svých tradic. Na co mají být hrdí, za co se mají postavit, co mají chránit? Kde mají stát a vědět, čím a kým jsou? Nuceni k slabosti a vstřícnosti bez ohledu na následky, vychováváni k vědomí, že jejich národ je slabošský a ubohý.
Takto neopevněný člověk, nejistý ve své roli, bez pevných kořenů, je jak pozvánka pro agresory. Naši rodiče jistě takto nefilosofovali. Přesto byli schopni děti vychovávat mnohem efektivněji. Děti byly také mnohem více ponechávány samy sobě, byly více v kontaktu s přirozeností. Dnes je velmi obtížné toto dětem zajistit a chce to promyšlený rodičovský přístup.
Nastavit hranice svým dětem, sobě a národu je těžké. Protože celý svět je tlačen k odstranění hranic, ke konceptu, který je oslabující a v konečném důsledku nelidský. Všichni to cítíme a víme - někteří to chápou i rozumem a mají sílu hranice stavět aspoň kolem sebe a své rodiny, jiní to cítí jen podvědomě a odmítáním přirozenosti se v tom frustrovaně plácají.
Postavit a vymezit hranice totiž vyžaduje sílu. Kdo je okolo sebe postaví, musí být totiž připraven i na jejich obranu.
