Bohužel ale poslední dobou čím dál častěji vidíme, že se prosazují modely, které upřednostňují krátkodobá potěšení dítěte, před jeho zdravým vývojem. Rodiče s dětmi diskutují i o věcech, kde mají rázně říct STOP nebo nevhodné aktivity prostě zakázat. Dítě má mít povinnosti a má také přiměřeně věku překonávat překážky. Jinak z něho vyroste rozmazlený fracek, který bude mít celoživotní problémy s navazováním vztahů a může se stát i přítěží pro své okolí a společnost. Mít sílu trvat na svém, je největší rodičovské vítězství. Vychovat z dítěte rozumnou bytost, která si je vědoma své zodpovědnosti, je největší rodičovský úkol. Ovšem dříve to bylo samozřejmé. Děti věděly, že si požitky musí zasloužit, že po špatném chování přijde trest a uměly rozeznávat rizikové chování.
Dnes žijeme ve věku blaženosti, kdy pocity dětí a lidí jsou nadřazeny všemu. Lidé se musí cítit komfortně a to i za cenu, že bude tolerováno jejich chování, které devastuje je samotné a ohrožuje společnost. Kdo se cítí špatně, má dveře otevřené a podpora společnosti jde až za hranu zdravého rozumu. Kritika není přípustná ani ve škole a není možné dítěti říct, že je hloupé a nešikovné a to ani citlivým způsobem. Bez zpětné vazby, která dítěti ukazuje jeho limity, se tak dítě nemá šanci vyvíjet smysluplným směrem.
Analogie se špatně fungující společností je více než zřejmá. Pozitivní diskriminace rozežírá nevratně komunity menšin. Jako když dítěti dovolíte úplně vše a nejste schopni mu říct - tak dost, chovej se slušně a zodpovědně! Kdo jiný to dětem má říct než jeho rodiče. A kdo jiný má ve společnosti nastavit pravidla než volení politici. Oni musí udělat přítrž nezodpovědnému chování, které ohrožuje slabé a vyčerpává nemístně zdroje. Ale stát se chová jako nezodpovědný rodič. Aby byl klid, raději uplácí ty, kteří by mohli dělat scény. Zatěžuje tak ty, kteří problémy nedělají, protože někdo to platit musí.
Být dobrým rodičem je těžké, chce to rozum a sílu nepodléhat vydírání dětí. Kdo ale své děti opravdu miluje, zvládá dětem hranice nastavit. Stejné je to s politiky a společností. Opravdoví státníci se nenechají vydírat rozmazlenými fracky a stanoví spravedlivá pravidla. Patří k nim i definování škodlivého chování a následného trestu. Není možné se řídit pocity. Je třeba se řídit realitou má dáti dal. Protože jinak se prohlubuje nespravedlnost vůči těm, kteří dávají společnosti více. A jejich neochota podporovat slabší se zmenšuje a zmenšuje... Snaha zmírnit neříjemné pocity tak vede jen k rozvratu, který nás bude bolet mnohem více. Opravdu to je přiměřená cena za zmírnění pocitů méněcennosti?
Možná se to všechno stalo jen proto, že slušní lidé se věnovali výchově svých dětí a nevěnovali se politice. Do vedení států, do médií a na veřejné funkce se tak protlačili lidé, kteří nemají děti nebo je neměli problém zanedbávat. Není dobré, když za špatné chování nenásleduje trest, není dobré, když společnost na vymezování hranic ve všech smyslech slova rezignuje pod tlakem naivních aktivistů bez životních zkušeností. V rodině se jeden rozmazlený fracek dá zvládnout, ale rozmazlené skupiny obyvatel se už zvládají těžko. Čím déle se jim ustupuje, tím hůř to dopadá. Proto jsou politici tvrdé ruky požehnáním pro každou společnost. Nebojme se jich a podporujme je.
