Díváte se na přívětivé tváře a to je vše, co lze o nich říct. Nevybaví se vám vůbec nic - s ničím se vám ta jména nespojí. Nedejbože, že by se vám vybavil nějaký čin, nějaké téma, nějaká myšlenka, které nositelem je ta vypulírovaná tvář. A to je dnes hodnota - mít obličej, s kterým si nikdo nic nespojí. To pak můžete dělat politickou kariéru. Celé to na mě působí, jakoby politické strany dělaly marketing pro lidi, které si ta strana vymyslela, kteří neexistují. Pro takového ideálního voliče, který nic nechce a rozhodovat se bude podle líbivosti lesklých plakátků. Jistěže se jim pár hlasů podaří ulovit, ono to nějakou podvědomou roli pochopitelně hraje, ale je to tak neefektivní - vzhledem k poměru cena výkon.
Kdybych já byla politickým stratégem, zaměřila bych se na nevoliče - těch je fakt nejvíc. Kdyby se mně je podařilo oslovit, mohla bych vyhrát volby. Ptala bych se: Proč jsou tak znechucení? Co jim chybí? Jaký podnět by je přivedl k urně? Jací lidé by je mohli oslovit? Tady se furt vedou líté a drahé boje o skupinku pár zoufalců, kteří mají zbytnělé centrum zodpovědnosti a k volbám chodí i kdyby na chleba nebylo. Doplňuje je skupinka zfanatizovaných a naštvaných podivínů, kteří se nechají vyburcovat lidmi typu "Rath, Paroubek".
Až mi srdce pláče, když vidím, kolik peněz je do těch vykrášlených prezentací investováno. Ale peníze za politiky práci neudělají - pořád ještě je to o lidech. Ale dobrých lidí se nedostává, proto se lidi o politiku nezajímají a nechodí k volbám. Těch pár dobrých se neumí prodat a ti nedobří to dohání perfémováním obalů hýřících barvami a myslí si, že nikdo ty balíčky ani nebude chtít rozbalovat. To jsem teda zvědavá, jak dlouho tyhle strategie budou fungovat.
Když se podíváte i zpětně na výsledky voleb, tak počet voličů jednotlivých stran se zas tak moc nemění - ať dají na kampaně kolik peněch chtějí. V podstatě jsou výsledky lehce předvídatelné a pořád stejné. Myslím si, že by ty výsledky byly stejné bez ohledu na kampaně. Ale hoši pořád sedí a vymýšlejí - které barvy jsou přívětivější, jestli nanicovatého kandidáta vyfotit zleva nebo zprava, stylizují hesla, platí hromady peněz za reklamní odborníky, kteří se můžou přetrhnout, aby všechny materiály byly sladěné a dokonalé. Aby slova byla správně úderná a obrázky dětí a důchodců dost dojímavé nebo naopak dost optimistické. Hoši, hoši, tolik energie, tolik peněz a to drtivé vítězství pořád nepřichází! Asi něco bude špatně, nemyslíte?
A po volbách? Plná studia politologů rozebírají každou drobnou nuanci v programech stran, každé slůvko předsedů a těch pár politiků, kteří občas jsou schopni říct nějaký vlastní názor. A voliči? Ti si o tom myslí svoje, protože když přijde volební čas a oni jsou konfrontováni s konkrétními lidmi ve svém místě bydliště, tak zjistí, že je to o ničem, kde nic tu nic. Zaměnitelné postavy bez ohledu na strany, za které kandidují. Když někoho znají, tak většinou negativně - vždyť to je ten, co bere, co má stopadesát funkcí, co o něm kolují hrůzostrašné historky. A toho mám tedy volit? Pche, to radši nikam nepůjdu. Jak říkám, ještě pořád je to o lidech, o tom jak jsou důvěryhodní. A ti, kteří nemluví a jen se usmívají, ti zaujmou jen nakrátko. Nic negativního se o nich neví, ale většinou je to proto, že opravdu nic nedělají, nemají žádné názory, raději nemluví, drží se zkrátka. To se zakrátko provalí, lidi nemůžete vodit za nos donekonečna a než aby volili tupé figuríny, raději zůstanou sedět doma!
Tak se pořád vedou kruté boje o hrstku lidí, kteří ještě jsou ochotni jít k volbám. Pořád dokola, s víceméně pořád stejnými výsledky - a co je podivuhodné - pořád to stojí více peněz. Všichni se budou moct přetrhnout a pak uspořádají sérií mítinků v centrech měst v nevhodnou hodinu, kam přijde pár maminek na mateřské, pár členů a věrných fanoušků (většinou rodinní příslušníci papalášů) a nezbytná parta socek, která přijde na párek a pivo zdarma. Jo a taky se většinou rozdávají propisovačky. Pořád se jen vymýšlejí obaly, ale o obsahu - o tom se raději moc nemluví. Takže tak.
Eva Hrindová, 24. 6. 2009
