Ráno jsem si přečetla rozhovor s páterem Líznou. On je celebritou všech těch, kteří chtějí páchat dobro. Žije skromně a říká správné věci, pomáhá lidem. A ti si toho ale neváží. Sám páter Lízna si je toho vědom a přiznává špatné skóre. Jen velmi málo jeho oveček oceňuje jeho pomoc. Dost často ho jeho příjemci nezištné pomoci dokonce okradou. Pomáhají mu tak dodržovat slib chudoby a tak je jim páter Lízna vděčný i za to okradení.
Na sklonku svého života by se páter moc rád staral o nějakou syrskou rodinu. Myslí si, že si musíme mohamedány ctít a chovat se k nim pěkně. Chce to tak moc, jako někdo chce třeba nové auto nebo zahraniční dovolenou. Jaký smysl má ale pomoc, která nefunguje? Zřejmě to má smysl jen pro pátera. Pro jeho dobrý pocit.
Vidíme to všude kolem sebe. Gesta umělců a mediálních celebrit, kteří mají plnou pusu vzletných slov o pomoci. Pomoci je přece víc, než jakákoliv světská sláva. Pomáhat je třeba - tak nám to všichni vtloukali do hlavy. Pomáhat se musí, i kdyby to nemělo žádný efekt. Jenže i pomoc se musí rozlišovat. Někdy člověku pomůže více, když ho necháte být a umožníte mu, aby se ze svých problémů vyhrabal sám.
Umělci se svou "touhou" pomáhat dokázali zlikvidovat celé kontinenty. Podívejte se na Afriku! Už i odborníci přiznávají, že překotná pomoc Africe jen likviduje místní potenciál. Z bohaté pomoci západních zemí Africe jsou nejvíc nešťastní místní rozumní lidé, kteří jen nešťastně sledují úpadek celého kontinentu. Pomoc Africe zabila v lidech touhu něco produkovat, jen sedí a čekají, kdo jim co dá.
Jak slyším někoho mluvit o pomoci, už se mi otvírá tzv. kudla v kapse. Proč nenecháme věcem volný průběh? Proč se nestaráme především sami o sebe? Protože ta "slavná" pomoc slouží jen nám a našemu egu. My chceme, aby nás druzí oslavovali a ctili nás za naši dobrotivost. A tak vidíme pomáhající, kteří sami nemají dost, pomáhající, kteří nevidí své problémy a problémy svého okolí. Ale jsou schopni dát poslední korunu na stavbu studny v Africe. A je jim jedno, jestli taková pomoc má smysl. Hlavně se ukázat a utišit své ego a svědomí. Udělat se lepším sám před sebou.
Chci pomáhat smysluplně, chci pomáhat jen těm, kteří si umí a chtějí pomoci sami. Nechci svou skromnou pomoc věnovat těm, kteří pomoc očekávají automaticky. Proto taky nikdy nedávám nic žebrákům. Ale podpořím třeba hudebníky nebo pouliční umělce. Podpořím ty, které si sama vyberu a u kterých to má smysl. A jsou to ti, kteří pro samou snahu zlepšit svůj život nemají čas stát s nataženou rukou. A to se týká nejen jednotlivců, ale i celých zemí.
Eva Hrindová, 18. 7. 2016
